Je dnes takové to pomalé, téměř jarní ráno a k nám přicházejí lidi na snídani s kávou. Staří známí z okolí, nové tváře i náhodní turisté na návštěvě Prahy. Právě někdo přišel od svého stolu k pultu vzít si trochu másla ke croissantu, čas nikam nespěchá.

"Mám z toho déjà vu," říká mi Vanda skoro zasněně. "Je to jako když my chodíme ve Francii snídat do kaváren. Ráno je venku ještě chladno, ale ve vzduchu je už cítit, že se za chvíli oteplí." Jasně, už tá nálada jde i na mě. Vevnitř je totiž teplo a voní tam káva a rozpékací trouba, majitelka právě právě laškuje s pekařem, co přinesl čerstvý chléb.
Nikdy mě v žádné z těch kaváren nenapadlo, že jednou také budeme jednu mít a že tam lidi budou trávit svoje pomalá rána. "Asi budu muset mít víc croissantů," Vanda na to.